Forman v Národním

TEXT PAVLÍNA VOČKOVÁ, BARBORA HERČÍKOVÁ, FOTO IRENA VODÁKOVÁ

Málokterá operní premiéra vzbuzuje takovou pozornost jako chystaná inscenace Dobře placené procházky,
jazzové opery Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Hlavním důvodem tohoto zájmu je osobnost režiséra – slavného fi lmaře Miloše Formana.

Ke svému “debutu” v Národním divadle si Miloš Forman přizval své dva syny: Petra jako spolurežiséra a Matěje coby scénografa. Kromě exkluzivních fotografi í ze zkoušek vám přinášíme tři krátké rozhovory s umělci, kteří se na projektu podílejí. Matěj Forman, Zuzana Stivínová a Jiří Suchý vám nabídnou pohled dozákulisí očekávané inscenace.

Matěj Forman: Zpátky do 60. let

Matěj Forman (42), autor scény / Dobře placená procházka je jeho druhou spoluprací s Národním divadlem. Za scénu ke Glassově opeře Kráska a zvíře získal v roce 2003 Cenu Alfréda Radoka. Se svým bratrem Petrem založil v roce 1991 Divadlo bratří Formanů, které se věnuje netradičním divadelním projektům, např. každoroční plavbě lodi Tajemství. Kromě divadelní scénografie se zabývá knižní ilustrací. Také ztvárnil několik filmových rolí.

Jak se cítíte v Národním divadle?

Když vejdete do Národního jako divák, tak z toho máte silný dojem. Nás tam programově povinně vzala v patnácti máma a i v tomhle věku to na mě hodně zapůsobilo. Druhý silný zážitek se dostavil po letech, když jsme se šli podívat při přípravě Krásky do zákulisí. Stáli jsme na jevišti proti ještě prázdnému hledišti a vnímali noblesu tohohle prostoru.

Kdo dal podnět k novému nastudování Dobře placené procházky?

Pozvání přišlo ze strany bývalého ředitele Daniela Dvořáka. Během doby, co na Procházce pracujeme, tak se v Národním vystřídali tři ředitelé, tři šéfové opery a dokonce pět ministrů kultury. Takhle by to mohlo vypadat, že to děláme celou historii, ale ona je to historie poměrně krátká – asi rok a půl, dva roky. I když ofi ciální podnět přišel od Daniela Dvořáka, tak si myslím, že to bylo na silný popud jeho tatínka, pana Františka Dvořáka, který má vliv nejen na svého syna, ale rozhodně i na našeho tátu. Ten si jako jeho bývalý student nedovolil říci ne.

Dobře placená procházka / Autoři Jiří Suchý a Jiří Šlitr ji napsali v roce 1965. Jejím režisérem byl Ján Roháč. Jazzovou operu s komickým dějem o tom, zda miliónové dědictví po tetičce zachrání rozpadající se manželství, uvedla rok poté ve fi lmové verzi televize v režii Miloše Formana. V Semaforu se mylně domnívali, že když se Procházka objevila na obrazovkách, diváci již nebudou mít o inscenaci zájem, proto ji po 64 reprízách stáhli z repertoáru. V Národním divadle bude premiéra v režii Miloše Formana 22. a 23. dubna.

Jak probíhá tato “rodinná” spolupráce?

Co se týče té spolupráce, tak já se starám o scénografii a brácha je po boku tátovi a společně zkoušejí. K tomu mají od Národního půjčenou bývalou fabriku, kde se provizorně postavila scéna. Z toho, co jsem viděl, tak je zajímavý, že táta strašně dbá na detail – třeba na to, kam se kdo dívá nebo jak zvedne prst. Mnoho lidí si myslí, že Národní je natolik velký prostor, že se tam ledacos ztratí, ale to není tak úplně pravda. Když sedíte v desáté řadě, tak vidíte i na tkaničky od bot.

Do jaké míry se vy sám podílíte na výrobě scény?

Baví mě nejen udělat návrh, ale spolupracovat na ní od začátku do konce. Já tam chodím vlastně jako do práce, což jsem už dlouho nezažil. Vstávám na můj vkus brzy ráno a těším se na víkend. Docela si to užívám.

Inspirujete se původní semaforskou inscenací?

Je to opera, což znamená, že máme pevné mantinely – nemůže se hýbat s libretem ani s notovým zápisem. Pak je ale druhá věc, jak hrát ten příběh a jak ho přenést do dneška, a to do velkého prostoru Národního divadla. Když jsme o tom přemýšleli z různých úhlů, přivedlo nás to zpátky do šedesátých let. Hrajeme si s designem a módním stylem té doby, ale není to její otrocké napodobení.

Konzultovali jste to s panem Suchým?

To byla první podmínka našeho táty. Nějaké dva roky zpátky jsme se asi na dva nebo tři týdny sešli a pouštěli si záznam staré, semaforské inscenace. Proti původní verzi jsme udělali určité změny. Táta do toho zakomponoval i jiné Suchého písničky, což je největší dramaturgický zásah. Hned na začátku do toho nechal nahlédnout pana Suchého a ten nám až vyrazil dech, jakým krásným způsobem se k tomu postavil a jakou obrovskou svobodu nám dal. S panem Suchým, jak bych tak řekl, nejsou problémy. (Smích)

Čím je pro vás žánr opery zajímavý?

My jsme si tak úplně nevymysleli, že budeme dělat operu. Nejprve přišlo z Národního pozvání na Krásku, a když vám z ničeho nic zavolají s nabídkou dělat operu pro Národní, tak nejprve zalapáte po dechu a pak to prostě vezmete. Velký zážitek z opery je pro mě podstatná přítomnost hudby, ale zároveň je škoda, že se často pracuje pouze s ní. Na tátovi je bezvadný, teda když jde o některý nápady do scény, že řekne – já si to nedovedu představit, ale vy to nějak uděláte. Má svoje představy, ale dovoluje nám přemýšlet o věcech s velkou fantazií.

Zuzana Stivínová: Skvěle se doplňují

Byla vám role Tety z Liverpoolu nabídnuta, nebo jste se účastnila konkurzu?

Účastnila jsem se konkurzu, a to hned od prvního kola, kde ještě nebyl přítomen Miloš Forman. Jeho synové první dvě kola natáčeli a posílali mu je do Ameriky.

Zuzana Stivínová (34), představitelka Tety z Liverpoolu. Díky této roli se po sedmi letech znovu objevuje na scéně Národního divadla, kde byla v letech 1994–2000 ve stálém angažmá. Již během studií na pražské konzervatoři hostovala v několika pražských divadlech (Semafor, Divadlo Na Zábradlí). Pak se stala členkou spolku Kašpar a v roce 1995 získala Radokovu cenu v kategorii Talent roku. Za ztvárnění rolí ve fi lmech Pasti, pasti, pastičky (1998), Anděl exit (2000) a Nevěrné hry (2003) byla nominována na Českého lva.

Konkurz byl prý velmi náročný...

V prvním kole jsme mohli zazpívat cokoliv, ale pak už jsme museli umět všechny písničky z Procházky. Museli jsme být připravení, protože jinak by se vůbec nedalo pracovat. Třetí a čtvrté kolo jsme už vlastně zkoušeli, i když jsme pořád byli „jen“ adepty na tu roli. Bylo to i psychicky náročné, protože trvalo, než jsme se dozvěděli, zda ano nebo ne.

Co vás na Procházce lákalo především?

Nejprve spolupráce s Milošem Formanem. Pak písničky, které jsem si zamilovala, když jsem se je v létě učila. A během třetího kola jsem zjistila, jak je krásný s Formany pracovat. Tohle všechno dohromady způsobilo, že jsem začala mít strach, že tu roli nedostanu. Pak se k tomu přidala nervozita a ctižádost. Bála jsem se, že ten konkurz neudělám. Považovala bych to za svou osobní prohru.

Co na své roli považujete za nejtežší?

Bude čím dál těžší brousit – pracovat na rytmu, intonaci. Myslím si, že být uvolněná, ale přitom přesná bude ten nejtěžší úkol.

Viděla jste fi lmový záznam původní inscenace?

Viděla jsem ho před lety, pak jsem se na Procházku znovu podívala, když jsem se o tu roli ucházela, a teď se na to schválně nekoukám, už by mě to prostě mátlo.

Jak se vám s Milošem Formanem spolupracuje?

Párkrát se mi při spolupráci s jinými režiséry stalo, že si nevšímali některých drobností s tím, že se to pak vyčistí. Třeba že někdo dělal zbytečné pohyby. Jenže takové nešvary v té inscenaci nakonec zůstaly, protože herci si je zafixovali. Forman je skvělej v tom, že sleduje detaily a hned je konkrétní a logický. Když někdo z nás po jevišti jen tak popochází,
tak okamžitě vstane a zeptá se: Kam jdete? A proč?

Promítá se do jeho práce filmařská profese?

Už jsem několikrát v divadle zkoušela s fi lmovými režiséry a myslím si, že mají jedno společné, a to, že střihaj. Chtěli by, aby některé věci byly hned.

Jak vnímáte spolupráci otce a synů Formanových?

Je to skvělé spojení – oni precizní divadelníci, on precizní fi lmař. Samozřejmě se stane, že mají na některý věci jinej názor, ale myslím si, že se hlavně skvěle doplňují.

Považujete za výhodu, že na rozdíl od většiny vašich kolegů nehrajete v Národním divadle poprvé?

Já se do Národního sice vracím, ale někdo jiný má výhodu třeba v tom, že má zkušenosti z muzikálu. Procházka je ale těžká asi pro všechny, protože zpívání je dost civilní a zároveň se často a ostře mění rytmy. To je nové pro nás pro všechny. Chápu, že někteří „neherci“ mohou mít větší obavy, ale je to zbytečné, když vidím, jak nás Miloš Forman vede.

Jiří Suchý: Potěšilo mě to velice

Potěšilo vás, když jste se dozvěděl, že Národní divadlo chce uvést Dobře placenou procházku ve Formanově režii?

To mě potěšilo velice. Nejprve jsem nevěděl, že ji bude režírovat Miloš Forman. To mi řekl Daniel Dvořák, když jsme se potkali na ulici před Kolowratem. Zeptal se mě, co říkám tomu, že chce oslovit Miloše Formana. Řekl jsem, bylo by to krásné, ale moc velkou šanci tomu nedávám. To jsem se mýlil.

Neměl jste obavy z toho, že se původně komorní hra přenese do prostoru Národního divadla?

Obavy jsem neměl, protože jsem věděl, že si s tím Miloš Forman poradí. Nevěděl jsem ale jak. Když teď vidím, jak se ta hra rozkošatěla, tak jsem úplně bez starosti.

Jiří Suchý (75), autor hry a představitel Pošťáka / plays Postman, author of the play Jiří Suchý se do širokého povědomí zapsal jako zakladatel divadla Semafor a autor mnoha nezapomenutelných písniček. K roli Pošťáka se vrací po více než 40 letech. V Národním divadle účinkuje poprvé a skromně přiznává, že z něj má trému.

Co vás nejvíce potěšilo?

Mě nejvíce potěšila atmosféra na zkouškách, která je vyloženě přátelská a tvůrčí. Pořád se tam něco vymýšlí a každý může přijít s nějakým nápadem.

Miloš Forman prý trval na tom, že všechny zásahy do původního textu hry nejprve zkonzultuje s vámi.

Ty změny nestojí vůbec za řeč. Já se divím tomu, jak je Miloš Forman přepečlivý, že to se mnou chtěl konzultovat. Vypustil věty, které tam jsou zbytečné, a požádal mě, abych připsal sloku k jedné písničce. Na textu se nic podstatného nezměnilo, ale inscenace bude zcela jiná, než jaká byla kdysi v Semaforu.

Bude jiné i vaše ztvárnění Pošťáka?

Vychází se z toho, jak jsem ho hrál kdysi. Samozřejmě jsem ho hrál na menším prostoru, takže tady mám větší možnost se rozmáchnout, ale to jsou nepodstatné věci. V jádru Pošťák zůstává tím velice, možná až příliš plachým Poštákem, který tam chodí jako bytost odjinud a manipuluje s osudy lidí.

Nahoru