Melancholický železničář

TEXT JAKUB ZEMAN / FOTO ROBERT VIRT

Nechybělo mnoho, a jeden z nejzajímavějších současných českých spisovatelů, Jaroslav Rudiš (35), nemusel napsat ani čárku. Zato dnes mohl řídit nákladní vlaky mezi Prahou a Libercem. Osud tomu však chtěl jinak.

Kdo je Jaroslav Rudiš

Narodil se v roce 1972 v Turnově. Němčinu, dějepis a žurnalistiku studoval v Liberci, Praze, Curychu a Berlíně. Vystřídal několik profesí od novináře až po manažera punkové skupiny. Žije v Praze a příležitostně vystupuje s hudební skupinou U-Bahn. Za svou prvotinu Nebe pod Berlínem (2002) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Velký úspěch získal trilogií komiksových příběhů Alois Nebel (2003–2005), kterou vytvořil s výtvarníkem Jaromírem 99. V roce 2006 vydal román Grandhotel a napsal rovněž scénář ke stejnojmennému fi lmu Davida Ondříčka. Každý měsíc pořádá v pražském divadle Archa literární kabaret EKG. Více na www.rudis.cz.

Snem Jaroslava Rudiše bylo stát se strojvůdcem, ale kvůli špatnému zraku se mu nesplnil. „Jsem hrozně rád, že jsem dostal brýle a strojvůdcem se nakonec nemohl stát a že teď píšu knížky. Tenkrát mi to ale bylo hrozně líto,“ vzpomíná Rudiš. Na vlaky však nezanevřel. Po promoci na pedagogické fakultě jej totiž stipendijní pobyt zavedl do Berlína, města protkaného – jak jinak – kolejemi U-Báhnů a S-Báhnů, a tam jeho láska k železnici propukla nanovo.

„Berlínské metro je obrovský labyrint starý více než sto let a žádné metro v okolí tří stovek kilometrů není tak napínavé. Fascinuje mě to proto, že zatímco Berlín se nahoře každou minutou posouvá o patnáct kroků, nebo metrů někam, já nevím, jestli jen do budoucnosti anebo taky do minulosti, každopádně se pořád pohybuje, kdežto tam dole se prostor mění jen málo. Některé stanice metra vypadají stejně jako před šedesáti lety. A za těmi starými nápisy, kachlíky na stanici Alexanderplatz, pražci, tunely, nástupišti jsou lidské příběhy,“ říká Rudiš.

Berlínská múza na sebe nenechala dlouho čekat; v roce 2002 debutoval románem Nebe pod Berlínem, který do té doby neznámého autora rychlostí Šinkanzenu vynesl na výsluní současné české literární scény. Rudiš si na jednu stranu libuje v lehce starosvětském prostředí vlaků a železnic, na druhou stranu se nechává unášet tempem moderního tepu velkoměsta a rytmem punkové hudby.

„Tátův známý byl topič, a jednou mě vzal na jízdu starou parní lokomotivou. To byl hukot. Mám hrozně moc rád hudbu a tohle byl první punkový koncert mého života,“ líčí Rudiš svůj nejživější vlakový zážitek z dětství, který se nepřímo prolíná s osudem hlavního hrdiny jeho románu Nebe pod Berlínem. Mladý český učitel v něm totiž prchá ze stereotypu čtyř stěn svého žižkovského bytu právě do Berlína, aby v labyrintu tamního metra potkal kytaristu Pancha Dirka, založil s ním punkrockovou kapelu U-Bahn, a poznal Katrin, dívku svých snů. V mozaice příběhů z berlínského metra nezapírá Rudiš inspiraci takovými osobnostmi, jakými jsou spisovatelé Bohumil Hrabal, Milan Kundera či režisér Wim Wenders, k jehož slavnému fi lmu Nebe nad Berlínem je román jakousi analogií.

Při psaní Rudiš střídá dvě polohy; jednu svižnou, jako když expres uhání plnou rychlostí, a jednu pomalejší, jako když osobní vlak vjíždí do stanice. „Baví mě jízda rychlovlakem ICE. Je to úžasná jízda, letadlo na kolejích, všude přípojky na počítač, pohodlná sedadla a klid. Vlak letí mezi Frankfurtem a Kolínem nad Rýnem tři sta kilometrů v hodině a vám to ani nepřijde. Jen si nemůžete otevřít okýnko. To zase jde ve starém motoráku, co šplhá čtyřicítkou na Ramzovou v Jeseníkách, a člověk se může kochat krásnými výhledy na hory. Mám rád obojí,“ vysvětluje spisovatel. Svou lásku k železnicím dává najevo také v třídílném komiksovém příběhu s názvem Alois Nebel, který vytvořil spolu s výtvarníkem Jaromírem 99. Alois Nebel je postavou zasněného železničáře na fi ktivním nádraží kdesi v Jeseníkách, který rád čte staré jízdní řády, a občas, když usne, z mlhy snů se mu vynořují nejen vlaky, ale i prazvláštní vzpomínky na pohnuté dějiny českého pohraničí. K příběhu autor dodává: „Všechny nás spojuje železnice. Nádraží ve střední Evropě vypadají všechny stejně, stejně jako nádražáci. Je to takový středoevropský komiks.“ Díky obrovskému úspěchu u čtenářů vrací Rudiš komiksový žánr do českého literárního povědomí a navíc v něm razí zajímavou ideu „středoevropanství“, tedy soužití všech středoevropských národů na základě pochopení historických kořenů, kultury a vzájemného porozumění.

„Hodně cestuju a spíš vidím to, co nás tady spojuje, než to, co nás rozděluje. Střední Evropa je takový národnostní guláš, kde je ale každý s každým příbuzný, kde vládne pivo, víno a vepřové, kde lidi hodně jezdí vlakem, jsou sentimentální, ale mají taky rádi ironii. Polovina Čechů má ve svém rodokmenu německé kořeny, stejně jako polovina Němců ze Sudet zase české. A do toho jsou tu vlivy z Polska, Rakouska, Slovenska a Maďarska.“

Jaroslav Rudiš je dnes spisovatelem na volné noze. Stejně jako hrdina Nebe pod Berlínem žije na pražském Žižkově, stejně jako Alois Nebel sbírá staré jízdní řády a železniční mapy, a podobně jako se hlavní postava posledního románu ukrývá v útrobách mysteriózního Grandhotelu, nachází Rudiš azyl v žižkovských hospůdkách.

Nový román, který autor právě dokončuje, se bude jmenovat Potichu a odehrává se v Praze během posledního letního dne a noci. Spojuje příběhy pěti postav; nešťastně zamilované mladé punkerky, mladého tramvajáka, lúzra, který jezdí na lince 22 plné romantických výhledů na Prahu, turistů a kapsářek, z nichž jednu tajně miluje. Tím hodlá Rudiš skončit s tématem vlaků, nádraží a kolejí. „Prostě cítím potřebu změny,“ říká. Na druhou stranu si ale nechává ke své milované železnici pootevřená dvířka: „Třeba teď potkám ve vlaku do Berlína nějakou zajímavou holku, co na mě vyklopí svůj život. A bude to tak silný, že mě to nakopne a já něco napíšu.“

Nahoru