Moderní tvář metropole

TEXT PETR VOLF,  FOTO ARCHIV

Praha patří mezi nejkrásnější města na světě: nabízí zvlněný reliéf, řeku, široké pásy párků a sadů, ale především zachovalé historické jádro, v němž se návštěvníci mohou učit rozeznávat architektonické styly.

Tato symbióza přivedla Prahu na prestižní Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Od románského slohu, přes gotiku, renesanci, baroko po klasicismus, secesi, kubismus, funkcionalismus – to vše lze vidět pohromadě na několika čtverečních kilometrech Starého Města. Ale v metropoli, která nechce žít jen ze slavné minulosti, musí mít právo na svou existenci také architektura moderní, progresivní… současná. I na takovou se dá v Praze narazit!

Tančící dům — Frank O. Gehry a Vlado Milunić, 1993–1997

Ze staveb postavených po roce 1989 má tato kancelářská budova, v níž je ale také kavárna (přízemí) a nahoře v sedmém poschodí vyhledávaná restaurace s krásným výhledem na dramatické panorama zahrnující Petřín a Pražský hrad, určující postavení. Do Prahy totiž poprvé přivedla architekta světového jména. Kanaďan Frank O. Gehry (například Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbau) ji spolu s českým kolegou Milunićem pojal jako expresivní objekt složený ze dvou částí, statické a dynamické. Podle toho dostala svou přezdívku a dokázala, že za domem může být i zábavný příběh (tanečníci Ginger a Fred). Mimochodem, interiéry v několika poschodích vytvořila s nesmírným šarmem „česko-anglická“ umělkyně Eva Jiřičná, špičková představitelka stylu hightech, která mimochodem předsedala mezinárodní porotě soutěže na novou budovu Národní knihovny.

Centrum Zlatý anděl – Jean Nouvel, 1996–2000

Smíchov býval šedivou průmyslovou čtvrtí, která se v posledních letech k nepoznání proměnila – kolem křižovatky Anděl vyrostla nová administrativní, nákupní a zábavní zóna. Klíčovou stavbou se zde stalo centrum Zlatý anděl, které navrhl slavný francouzský architekt Jean Nouvel. Vymyslel oslňující budovu s jemně kaskádovitou formou otočenou do frekventované křižovatky, jejíž prosklená fasáda je potištěna texty spisovatelů obdivujících krásu Prahy. Dům na kolemjdoucí promlouvá nejenom svou vstřícnou monumentalitou, ale také vybranými slovy, což je velmi neobvyklé. Ten, kdo nechce číst, vnímá písmena jen jako grafické znaky. Lidé si zde rádi dávají schůzky. Možná i proto, že mají pocit ochrany, „andělské ochrany“.

Průchod valem Prašného mostu – Josef Pleskot, 2002

Architektura – to nejsou jen domy, ale můžou jí být také třeba tunely. Ten nejkrásnější, jaký kdy v Praze vznikl, navrhl architekt Josef Pleskot jako průchod valem Prašného mostu v severním předpolí Pražského hradu. Propojil tak spodní a horní část středověkého Jeleního příkopu, kus nefalšované, dosud divoké přírody. Je to dílo tajuplné, protože není na první pohled viditelné, a kromobyčejně esteticky působivé, neboť stěny vysokého eliptického vnitřního prostoru jsou obloženy červenými cihlami. Elipsa bývá považována za ideální tvar, a když tunelem procházíte, nemáte žádné stísněné pocity: kromě vlastních kroků slyšíte i zurčení potoka Brusnice skrytého pod ocelovým roštem.

Další možnosti

Praha by se postupně mohla stát městem, které svými stavbami obohatí další přední světoví architekti. Po Franku Gehrym, Jeanu Nouvelovi a Janu Kaplickém se zde možná představí mrakodrapem na Pankráci Američan Richard Meier, hovoří se také o lordu Normanu Fosterovi, který si už byl loni v metropoli „obhlédnout situaci“. Ambiciózní developeři samozřejmě vědí, že známé jméno pomáhá budovy prodávat.

Použité fotografi e jsou z knihy Rostislava Šváchy Česká architektura a její přísnost (Padesát staveb 1989 –2004), vydané nakladatelstvím Prostor – architektura, interiér, design v roce 2004, www.prostor-ad.cz.

Nahoru