Slovenská Strela

TEXT PAVEL KARBAN, NOVOJIČÍNSKÝ DENÍK, FOTO AUTOR A ARCHIV

Luxus, přesnost a rychlost. Tím se vyznačovala Slovenská Strela. Vlak, který vzdálenost mezi Prahou a Bratislavou zvládl v předválečných letech za 4 hodiny 18 minut. Vlak, který vyrobila světoznámá automobilka Tatra Kopřivnice.

Psal se počátek třicátých let minulého století, když v kopřivnické Tatře dumali nad zrychlením železniční dopravy. Napomoci k tomu měla Slovenská Strela a její šestiválce. „Původně byly motory dieselové, ale po zkouškách došlo na jejich výměnu za benzinové,“ říká Stanislav Monsport, kurátor Technického muzea v Kopřivnici, do jehož sbírek jediný dochovaný exponát prvorepublikového rychlovlaku na světě patří. Jestliže motory byly pro vlak nezvyklé, pak vybavení vozu se zcela vymykalo tehdejším zvyklostem. Expres byl rozdělen na kuřácké a nekuřácké prostory, mezi oběma byla přípravna s kuchyňkou, vybavená mimo jiné zásobníkem na horkou vodu, ledničkou či dřezem na umývání nádobí. Na lístky na Strelu se stávaly na nádražích dokonce fronty. „Zda Strelou jel někdo významný, těžko říct, jisté ale je, že ji používali bohatí lidé a obchodníci,“ dodal na adresu uživatelů prvního českého rychlovlaku Monsport.

Slovenská Strela mohla podle původních plánů po kolejích uhánět až 130 kilometrovou rychlostí. Ale už při zkouškách na tehdejší dobu „letěla“ rychlostí ještě o osmnáct kilometrů vyšší. Do pravidelného provozu nasadily Československé dráhy dva rychlovlaky na trati Praha – Bratislava poprvé 13. července 1936. Z původních 4 hodin a 51 minut se nakonec doba jízdy zkrátila až na 4 hodiny 18 minut. „Na tehdejší dobu to bylo něco revolučního. Existuje snímek fotografa, tuším, že z nějakých brněnských novin, který chtěl Slovenskou Strelu vyfotit při jízdě. Postavil se však tak nešikovně, že ho projíždějící expres zachytil a na místě usmrtil. Zůstala po něm jenom ta fotka. Spoušť ještě stihl zmáčknout,“ vzpomínal na zřejmě první tragickou oběť Slovenské Strely tatrovácký nadšenec Karel Rozenkranz.

Konec expresnímu vlakovému spojení největších měst předválečné republiky učinilo odtržení Slovenska a okupace Čech, Moravy a Slezska v roce 1939. Během války oba vozy pojmenované Slovenská Strela stály v železničním depu. Na koleje se na pár měsíců vrátily až po konci II. světové války. „Vozy se využívaly během Norimberského procesu. Nevozily však válečné zločince, spíše jejich oběti, aby svědčily - či úředníky a příslušníky spojeneckých armád,“ popsal Monsport poválečnou klientelu rychlovlaku. Osm let po válce odstavily dráhy jeden vůz Slovenské Strely. Přes Šumperk se dostal až do Studénky nedaleko Kopřivnice, kde však počátkem šedesátých let vyhořel. Druhý vůz sloužil jako ministerská záloha v depu pražské Libně až do roku 1960, kdy jej dostalo Lašské muzeum v Kopřivnici. Tam se nachází jediný dochovaný exponát dodnes a je spolu, s desítkami převážně automobilových veteránů, vlastnictvím Tatry Kopřivnice a Technického muzea.

Od doby, co je Strela v Kopřivnici, poutá pozornost návštěvníků města. Jenže pomalu chátrá a automobilka Tatra se o národní technickou památku, jejímž je vlastníkem, poslední dobou takřka nezajímá. „Je to vagon, jídelní vůz a myslíme, že by se mohl vrátit původnímu záměru. Chtěli bychom Slovenskou Strelu renovovat a udělat z ní kavárnu s několika druhy kávy, zdravou výživou, koktejly a v letních měsících mít vedle terasu,“ tak vysvětloval před časem devatenáctiletý Michal Skulkov, jak znovu uvést do života Strelu. Z plánů ale sešlo hlavně kvůli památkářům. Odborníci na železniční historii totiž odmítli, že by ze Slovenské Strely mohla být kavárna.

Nahoru