Na vrcholu světa

TEXT MICHAEL HAVAS, FOTO ARCHIV AUTORA

Na vrchol Mt. Everestu vyšplhal 15. května 2006 beznohý alpinista. Ve výšce 8840 m stanul na stejném místě jako Sir Edmund Hillary před 53 lety. Jmenuje se Mark Inglis.

Neuvěřitelná zpráva, kterou jsem dva dny na to zaregistroval, dále uváděla, že je Novozélanďan, je mu 46 let a že se stal prvním „dvojnásobně amputovaným“, který pokořil nejvyšší horu světa. Zkontaktoval jsem kolegu ve Wellingtonu, aby mi sehnal na Marka mobil. Nadechl jsem se a vytočil číslo. Ozval se hlasový záznamník: „Ahoj! Zrovna mi dělají nové pahýly, ale zanech číslo a brknu ti hned, jak budu moci.“ Příští den mi zavolala jeho manželka Anne. Vysvětlila mi, že při sestupu z vrcholu se Markovy holenní kosti díky nárazům prodraly skrz svalová pouzdra a že Mark musel – 24 let po první částečné amputaci obou dolních končetin – podstoupit další. Obě nohy mu ještě jednou zkrátili, tentokrát „jenom“ asi o 3 cm. Přesto moje pozvání on i jeho manželka přijali.

Daň byla ještě krutější. Kvůli omrzlinám přišel také o poslední články 5 prstů na rukou. Při jeho výstupu klesla během posledních tří dnů noční teplota nečekaně na 50 °C pod nulou, ve dne na minus 38 °C. Markovi se rozbila dýchací maska, jeho krvinky nestačily zásobovat končetiny kyslíkem a odnesly to jeho prsty. Jako bývalý alpský záchranář věděl přesně, co se odehrává v jeho těle. Mark ale nelezl jenom pro sebe. Věděl, že nesmí zklamat. Na vrchol ho totiž hnala i představa, že úspěch zajistí téměř 100 000 USD pro Cambodia Limbs Foundation (Kambodžská nadace pro protézy).

V Kambodži žije 50 000 lidí, kteří kvůli minám přišli o končetinu. Pouze jedna třetina země je odminovaná, a to mluvíme o státu, který je přibližně tak velký jako naše republika. Ročně narazí na „svou“ osudovou minu asi tisíc rolníků a rybářů. Dalších padesát tisíc Kambodžanů se bez končetiny dokonce narodilo - jako děti matek, které v těhotenství onemocněly obrnou. Celkem 100 000 lidí z celkové populace 14 milionů, tj. každá 140 osoba. Mark sní o tom, že pro ně vymyslí univerzální a hlavně laciné protézy.

V roce 1982 pracoval Mark jako záchranář v národním parku Mount Cook. Měl za sebou první tři profesionální sezóny a 90 záchranných akcí. Z každé třetí se vraceli pouze s tělem. Byl dva roky ženatý, měl desetiměsíční dcerku, bylo mu 22 let, ale už věděl, jak vypadá bílá smrt.

Když 15. listopadu 1982 vyrazil s novým členem záchranného týmu Philem, aby jej před letní turistickou sezonou prověřil, svítilo jarní slunce a oba počítali pouze s jedinou nocí strávenou na Mt. Cook – nejvyšší hoře Nového Zélandu. Všechno běželo podle plánu až do okamžiku, kdy se blížili k vrcholu. Mt. Cook je sice „jenom“ 3 754 m vysoká, ale leží 20 km od břehu Tasmánského moře, které patří mezi nejdivočejší „vody“ na světě. Mark mi vysvětlil, že tyto extrémní podmínky  přidávají hoře dalších teoretických 2000 metrů. Tady trénoval legendární Hillary. „Kdo umí Mt. Cook, umí i Everest“.

„Bylo 16. listopadu, 6 hodin odpoledne, zírali jsme do tlamy jihozápadního antarktického vichru. Spustil jsem Phila dolů z Middle Peak a za tu chvíli jsem byl už tuhý jako led. Byl jsem skoro paralyzován. Slezl jsem dolu k Philovi, který byl zamotaný do svých zmrzlých lan. Parchant vítr! Stáli jsme vedle sebe a museli jsme křičet, skoro ječet, abychom se slyšeli. Musíme dolu, musíme najít chráněné místo. Věděl jsem, že nás ten vítr zabije. Pochopil jsem, že nejsme nesmrtelní.“ Tak to popsal Mark ve své knize No Mean Feat (Žádný skromný výkon).

„Parchant vítr“ se zapsal do meteorologických záznamů jako nejdéle trvající bouřka v dokumentovaných dějinách Mt. Cook. A chráněným místem byla ledovcová štěrbina. Horolezci byli bez spacáků, bez vařiče a skoro bez jídla. Spočítali si, že po jedenácti dnech bude amen. Po sedmi dnech se na pár hodin jako zázrakem otevřely mraky a jejich ledovou puklinu objevil pilot hazardér, který jim ze své malé helikoptéry spustil to nejnutnější k přežití. Bouřka se vrátila, další větší helikoptéra s devítičlenným týmem se při přistávacím manévru převrátila. Rozhlas už ohlásil jejich smrt. Nakonec ale přežili. Po 14 dnech byli zachráněni. Ale 24. prosince 1982 přišli chirurgové a odřízli oběma mužům obě nohy pod koleny.

Začal nový život. Mark vystudoval vysokou školu a stal se světovým expertem na šampaňské. Naučil se znovu lyžovat a reprezentoval Nový Zéland jako lyžař. V roce 2000 vyhrál stříbrnou medaili v cyklistice na paralympiádě v Sydney. Napsal čtyři knihy a jako potravinářský chemik vymyslel energetickou potravu pro sportovce. Ta Marka dnes – vedle motivačních přednášek – živí. Je šťastným otcem 3 dětí a do Karlových Varů na Tourfi lm 2006 přijel i s manželkou Anne. Když se ho čeští novináři v Karlových Varech ptali, zda si po Everestu s horolezectvím dá konečně pokoj, zašeptal: „Na tuto otázku nemohu odpovědět. Sedí tu s námi moje manželka.“

V Grandhotelu Pupp přesvědčil Mark Inglis hosty Tourfi lmu, že je opravdu věrný svému krédu: „Život pro mne znamená zúčastnit se. Nemá smysl být pouhým pasažérem. Jsme tady, aby každý z nás ten svět trochu vylepšil. Co mne potkalo, není handicap. Je to nová příležitost.“

Nahoru